V dnešním světě získal František Xaver Šalda neočekávaný význam. Ať už kvůli svému dopadu na společnost, jeho rezonanci v populární kultuře nebo jeho významu v akademické oblasti, František Xaver Šalda se stal ústředním tématem debat a úvah. Od svých počátků až po dnešní vývoj František Xaver Šalda označoval před a po ve způsobu, jakým vnímáme svět kolem nás. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s František Xaver Šalda, analyzujeme jeho vliv v různých oblastech a jeho roli při utváření naší reality.
Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnázium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1910 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky (s přihlédnutím ke dříve publikovaným textům z literární a umělecké kritiky).
Vážné nervové onemocnění (mielitis traversa) jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily
také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval. Přátelským kontaktům v kulturním světě se ale nevyhýbal. Zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.
Tvorba
Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let. Byl spoluautorem Manifestu České moderny.
V letech 1894–1908 psal pro redakci Ottova slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství.
Psal do mnoha časopisů (Literární rozhledy, Novina, Česká kultura, Kmen, Volné směry, Literární listy), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky.
Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekvován komunistický tisk, předal časopis Juliu Fučíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938). V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval především své umělecké kritiky a eseje, ale také básně, prózu a politickou publicistiku. Pohřben je na Hostivařském hřbitově.
„
Vedle T. G. Masaryka, tohoto universálního národního genia, který byl nejen duchovním vůdcem, ale i praktickým státníkem, úspěšnějším než kterýkoli z velikých zjevů českých dějin, vedle tohoto největšího syna národa, vůdčím zjevem našeho života kulturního a duchovního v současnosti byl F. X. Šalda. Po iniciálách Masarykových jsou to iniciály Šaldovy, které vzbuzují největší úctu, neboť jejich nositel zanechal národu jeden z nejcennějších odkazů duchovních. T. G. M. a F. X. Š. znamenají největší duchovní vypětí novodobého češství.
Jeho dílo vyznačuje kritická reakce na pozitivismus. K jeho nejdůležitějším inspiračním zdrojům tohoto frankofila patřilo křesťanství, vitalismus, Nietzscheho filosofie, dále literárně teoretické spisy některých francouzských autorů, kteří z původně pozitivistického východiska naznačovali meze striktně pozitivistického přístupu (Taine, Guyau, Hennequin, Thibaudet).
Největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách. Je považován za zakladatele české moderní kritiky. Byl pravděpodobně nejvýraznějším, nejoriginálnějším a nejlepším českým kritikem v meziválečném období.
Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků, jejichž jiných děl si vážil.
Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideologickými požadavky. Byl představitelem tzv. duchovědného směru: vycházel ze subjektivního osobního prožitku a zaujetí dílem, současně vysvětloval objektivní záležitosti literárních jevů.
Překládal také z francouzštiny a angličtiny, zredigoval dopisy Jaroslava Vrchlického a řídil Melantrichovu knižnici.
Boje o zítřek (1905) – v tomto díle shrnul své názory na literární kritiku. Ta má být literární tvorbě inspirací, proto musí být založena na pochybnosti a zároveň na hledání i kladných stránek díla.
Žádal novou tvarovou řeč.
Kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění.
Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity).
Kritiku považoval za druh umění.
Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ.
Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu.
Syntetism v novém umění – první kritická stať; literatura má být živoucí, díla mají zachycovat vše v pohybu
Listy o poesii a kritice: vzájemné dopisy F.X. Šaldy a F. Chudoby (1945)
Citáty
„Miluji, můj ubohý příteli –
a svět má náhle smysl,
život má náhle smysl,
i smrt bude míti smysl…“
„Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou, a záští rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli a zatemní jinak případ jasný, jako že dvakrát dvě jsou čtyři? Co mne děsí je právě ta skrytost…“
↑Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
↑Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907 – 1937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47
↑Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 529
↑ŠALDA, František Xaver. Loutky i dělníci boží . Praha: Unie, 1918 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Tažení proti smrti . Praha: O. Štorch-Marien, 1926 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek . Praha: Unie, 1918 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Moderní literatura česká: podmínky historické a národní . Praha: Grosman a Svoboda, 1909 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Juvenilie: stati, články a recense z let 1891-1899 . Praha: Ot. Štorch-Marien, 1925 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. O naší moderní kultuře divadelně dramatické . Praha: O. Girgal, 1937 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Výbor z kritické prózy . Praha: Státní nakladatelství, 1939 . Dostupné online.
↑ŠALDA, František Xaver. Přátelství z konce století: vzájemná korespondence F.X. Šaldy se Zdenkou Braunerovou . Praha: Společnost F.X. Šaldy, 1939 . Dostupné online.
Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN80-85865-48-3. S. 96–108.Dostupné online
GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 234–8
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN80-85983-94-X. S. 395–396.
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. II., N–Ž / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. ISBN80-85983-64-8. S. 176.
MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN978-80-200-1670-6. S. 540–560.
ŠALDA, František Xaver. Zástupové : dramatická báseň o pěti dějstvích. Praha: Otakar Štorch-Marien, 1921. Dostupné online. První vydání Šaldovy dramatické básně Zástupové, věnováné Otakaru Březinovi..
Frank Tetauer: F. X. Š. in: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907 – 1937, Kruh solistů MDP, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 47–50
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN80-7185-247-3. S. 243–244.
Václav Černý: Tvorba a osobnost,Odeon, 1992, dvoudílný výbor z textů „jediného Šaldova docenta“ - především díl první, oddíl druhý
SLAVÍK, Bedřich. Kořeny. 1. vyd. Mor. Ostrava: Josef Lukasík, 1944. 307 s.