V dnešním světě je Haiku téma, které se stalo aktuálním v různých oblastech společnosti. Od svého dopadu na každodenní životy lidí až po jeho vliv na ekonomiku a politiku se Haiku stal základním prvkem, který je dnes třeba brát v úvahu. V průběhu let Haiku vyvolal debaty, kontroverze a různé pozice, které poznamenaly způsob, jakým jej vnímáme a jak se k němu vztahujeme. V tomto článku se ponoříme do různých aspektů obklopujících Haiku, od jeho původu až po jeho dopad na dnešní společnost, analyzujeme jeho důležitost a důsledky, které má na náš každodenní život.
Haiku (俳句) je lyrický útvar, většinou s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jap. kigo). Jde o nejznámější formu japonské poezie. Existují však kritické hlasy o distribuci počtu slabik, jako je Vicente Haya nebo Jaime Lorente.
Vznik haiku
Forma haiku vychází ze starší tradice básní renga („řazená báseň“) skládaných skupinově. Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka wakiku s verši o 7–7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5–7–5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok.
S postupující gramotností japonské populace v 16. století se odlehčená varianta řazené básně (jap. haikai no renga) s důrazem na obrazotvornost stala oblíbeným druhem společenské zábavy. Zpočátku se s její pomocí básníci snažili vzbudit úsměv užitím narážek, vtipu, parodie, slangových výrazů a vulgárních témat.
Již první sborník básní renga ze 14. století seskupil úvodní verše hokku odděleně. S oblíbeností haikai se úvodní sloka hokku ještě více osamostatnila od zbytku básně. Od 17. století vznikaly sborníky a pořádaly se soutěže v hokku.
Zařazovací slovo (často je česky uváděn termín „sezónní slovo“) vsazuje báseň do kontextu konkrétní roční doby. Soubor těchto slov je tradiční. Je dán konvencí opakujících se motivů japonské poezie a umění obecně. Patří do něj slova označující charakteristické jevy (sníh, mráz, bouře, mlha), rostliny a živočichové (motýl, vlaštovka, květy, tykev) a výroční slavnosti a svátky (Nový rok, výměna zimních šatů za letní, svátky zemřelých a tahání řepy).
Zvukomalebnost (eufonie) haiku zachovává přirozený rytmus jazyka a zvyšuje účinnost verše. Vzniká opakováním počátečních hlásek (aliterace) a převládáním stejných samohlásek či stejných nebo zvukově příbuzných souhlásek.
Pauza hlavní a často i vedlejší rozděluje haiku do stejně velkých nebo rozdílně velkých významových celků. Pauza vzniká přirozeně přizpůsobením slovosledu. V japonské větě je sloveso obvykle umístěno na konci a tudíž za ním přirozeně následuje pauza. Tyto celky se navzájem liší často také rozdílnými eufonickými skupinami hlásek.
Slabičné schéma vychází z přirozeného rytmu japonského jazyka. Na rozdíl od přirozeného daktylotrochejského rytmu českého jazyka (střídání tří a dvou slabičných skupin s přízvukem zpravidla na první slabice) se v japonštině střídají nejčastěji pěti a sedmislabičné úseky.
Překlady haiku
S japonskou poezií se mohl český čtenář seznámit poprvé v roce 1909 ve sbírce NipponariEmanuela z Lešehradu. Šlo o překlady z jiných evropských jazyků. Nejranější překlady haiku japonských básníků byly česky publikovány až v roce 1937 v antologii Alfonse Bresky (1873–1946) Mléčná dráha. Šlo také o překlady z francouzštiny nebo němčiny. V období těsně po druhé světové válce haiku překládal z japonštiny Miroslav Novák (1924–82) spolu s Janem Vladislavem (1923–2009). Po roce 1989 japonská haiku překládali a publikovali Antonín Líman (1932–2018) a Zdenka Švarcová (1942–).
Vznikají i původní česká haiku. Významným českým autorem haiku je Miloň Čepelka (1936-).
Početně nevýznamnou, ale zajímavou skupinu překladů tvoří haiku japonských básníků zmiňujících české reálie. Nejstarší byly publikovány v roce 1963 v časopise Nový Orient. Jde o české překlady 13 haiku japonského diplomata a básníka Hiroši Koši z jeho návštěvy v Praze. Typickou ukázkou je haiku U Víta.
Často citovaným příkladem haiku je BašóovaŽába. Haiku vzniklo na jaře někdy v letech 1684–88. Bašó pobýval ve své chatce u řeky v severním Edu (nynější Tokio). Měkkým šuměním deště zaznívalo vrkání holubů. Květy se chvěly v jarním vánku. Ke konci třetího měsíce (pozn.: lunárního kalendáře) bylo často slyšet také zvuk, který vydávají žáby při dopadu na vodu. Naplněn hlubokým pohnutím vytvořil první dva verše žába vskočila a zvuk vody. Jeho žák Takarai Kikaku se osmělil a nabídl zahajující verš horské růže, ale Bašó se rozhodl pro staré jezírko.