_ _ _ _____ ___ __ __ _(_) | _(_)___ / ( _ ) / /_ ___ ___ _ __ ___ \ \ /\ / / | |/ / | |_ \ / _ \| '_ \ / __/ _ \| '_ ` _ \ \ V V /| | <| |___) | (_) | (_) | (_| (_) | | | | | | \_/\_/ |_|_|\_\_|____/ \___/ \___(_)___\___/|_| |_| |_|
Jiří Sovák | |
---|---|
Jiří Sovák (1989) | |
Narození | 27. prosince 1920 Praha Československo |
Úmrtí | 6. září 2000 (ve věku 79 let) Praha Česko |
Místo pohřbení | Stříbrná Skalice |
Aktivní roky | 1943–1999 |
Choť | Anna Schmitzerová |
Děti | Jiří Schmitzer |
Významné role | Evžen Huml (Chalupáři) |
Umělecké ceny | |
1968 – titul Zasloužilý umělec 1999 – Cena Thálie za celoživotní mistrovství | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jiří Sovák, rodným jménem Jiří Schmitzer (27. prosince 1920 Praha – 6. září 2000 Praha), byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem.
Narodil se 27. prosince 1920 v Praze na Novém Městě v ulici Na Bojišti do rodiny šoféra Vladislava Schmitzera a jeho manželky Anny, rozené Růžičkové. Otec později pracoval jako hostinský v Košířích, kde rodina za Sovákova dětství a mládí bydlela; matka působila zároveň jako kuchařka v jejich hospodě. Měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu.
Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1941), v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru.
Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru (AUS), kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34.
Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Goriota, přestože mu v té době bylo 27 let. Dále zde ztvárnil Barona v Gorkého Na dně, Fabricia v Goldoniho Zamilovaných a další. V roce 1947 se rovněž poprvé objevil před kamerou, ve filmu režiséra Josefa Macha Nikdo nic neví. V roce 1952 natočil svůj první výrazný filmový počin Plavecký mariáš, kde se setkal s Jaroslavem Marvanem, Jiřím Plachým a dalšími.
V letech 1952 až 1966 působil v Divadle na Vinohradech. Členem činohry pražského Národního divadla se stal 1. srpna 1966 a zůstal v angažmá až do svého odchodu do důchodu 31. března 1984. V Národním divadle vytvořil mnoho rolí, za zmínku stojí Josef Habršperk ve hře Ladislava Stroupežnického Naši furianti (1970), v roce 1975 role Antonia v Shakespearově Mnoho povyku pro nic nebo Otec Školastyk v Drdových Hrátkách s čertem (1981), kde byl v alternaci s Josefem Vinklářem.
Přestože Jiří Sovák začal svoji hereckou kariéru vážnými a dramatickými postavami, prvním výrazným filmem, kde uplatnil své komediální nadání, byl film z roku 1956 Kudy kam, kde vedle Jaroslava Marvana zahrál mladého manžela Ireny Kačírkové. Vyloženě komickou až groteskní roli ztvárnil ve filmu režiséra Josefa Macha Florenc 13.30. V roce 1958 natočil film Jindřicha Poláka Smrt v sedle a o rok později spolu s Rudolfem Hrušínským výtečně ztvárnili titulní role ve filmu Dařbuján a Pandrhola, který natočil Martin Frič podle povídky Jana Drdy.
V šedesátých letech se již plně rozběhla Sovákova herecká kariéra, a tak ve filmech Až přijde kocour, Spadla z měsíce, Mezi námi zloději, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, Kdo chce zabít Jessii? dokázal předvést širokou paletu nejrůznějších komických postav, které jsou přesto v základu ukotvené v dramatické poloze. Z tohoto hlediska byla umělecky nejplodnější spolupráce a zároveň přátelství s režisérem Martinem Fričem. Natočili spolu filmy Dnes naposled (1958), Dařbuján a Pandrhola (1959), Král Králů (1963), Hvězda zvaná Pelyněk (1964), Přísně tajné premiéry (1967), Odsouzený z Pinktownu (1967), Nejlepší ženská mého života (1968).
Ani v následujícím období se štěstí na výrazné role Jiřímu Sovákovi nevyhnulo. Hned v roce 1969 byl obsazen do filmových komedií Zabil jsem Einsteina, pánové…, Světáci, v dalším roce natočil filmovou komedii Pane, vy jste vdova! nebo kriminální příběh podle skutečné události Na kolejích čeká vrah, kde ztvárnil kriminalistu Kalaše. Velmi výrazné je jeho herectví v komediích Václava Vorlíčka Což takhle dát si špenát (1977) a komedii Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! (spolu se synem Jiřím, 1976) nebo také v pohádkové komedii Ať žijí duchové! (1977).
V roce 1977 podepsal Antichartu.
V 90. letech se Jiří Sovák objevil v oscarovém filmu Jana Svěráka Kolja, jeho role strýce ale byla nakonec sestříhána na pouhých několik scén.
V televizi se od samého počátku vysílání v roce 1953 uplatnil rovněž jako průvodce zábavných či zábavně-publicistických pořadů (Dostaveníčka, pořady o Praze, Kabaret U dobré pohody, různé písničkové pořady). Herecky a mnohdy scenáristicky či drobnými úpravami scénáře spoluvytvářel televizní seriály F. L. Věk (1970), Byli jednou dva písaři (spolu s Jánem Roháčem a hereckým kolegou M. Horníčkem, 1972), Byl jednou jeden dům (1974), Chalupáři (1975), Arabela (1979), Létající Čestmír (1983) a další. Za zmínku stojí rovněž kultovní televizní film Bohouš (1968), televizní mikrokomedie Věra – nevěra (autor scénáře, spolu s Miroslavem Horníčkem, 1972) nebo televizní adaptace románu Kingsley Amise Egyptologové (1974).
V roce 1991 natočil televizní dramatizaci hry Milana Uhdeho Hodina obrany, kde byl obsazen do role bývalého lampasáka, který dává lekce civilní obrany. V druhé polovině 90. let se na televizních obrazovkách objevoval po boku Miroslava Horníčka v pořadu Hovory H z paláce K (1996), v dokumentárním životopisném cyklu GENUS (1995) nebo v zábavných pořadech Nikdo není dokonalý (1998), Věšák (1999).
Byl třikrát ženatý, poslední manželství s Annou Schmitzerovou (? 1938 – 21. dubna 2020) trvalo přes 40 let. Jeho syn z prvního manželství je herec a písničkář Jiří Schmitzer, který v roce 1976 (v době kdy s otcem natáčel komedii Marečku, podejte mi pero!) zavinil smrtelnou autonehodu, kdy podnapilý srazil chodce, který nehodu nepřežil. Po této události Sovák svého syna vydědil a do konce života už spolu nepromluvili. Jiří Sovák řekl tehdy svému synovi: „Že jsi porazil člověka, to se bohužel může stát, ale žes byl ožralej jak dobytek, to se nepromíjí.“
Přitom v srpnu 2023 starosta městské části Praha-Řeporyje a bývalý bulvární novinář, Pavel Novotný, ve svazcích Státní bezpečnosti odhalil a na sociální síti Twitter zveřejnil, že se o 5 let dříve Jiří Sovák dopustil stejného činu, kdy svým vozem značky SAAB v opilosti usmrtil chodce. Pro vyšetřovací verzi Veřejné bezpečnosti hovoří několik nepřímých důkazů (například poškození Sovákova auta a svědectví o autě odpovídajícím tvarem a barvou), avšak žádný přímý důkaz. Sovák kvůli tomu podal na vyšetřovatele stížnost za jejich chování, k čemuž bylo přihlédnuto a proto byl souzen pouze za opilství a dokumentace z vyšetřování skončila v archivech StB. Dva dny po zveřejnění částí spisu Novotným o tomto případě napsal i bulvární deník Blesk. Tvrzení článků později v rozhovoru pro DVTV zpochybnil historik Radek Schovánek.
Většinu svého života pobýval v bytě v Praze na Letné, anebo na chatě ve Stříbrné Skalici, kde je v zahradě taky pochován. Dle vlastního tvrzení byl částečně židovského a pruského původu.
Narodil se s příjmením Schmitzer, ale za druhé světové války si jej změnil na Sovák. Přesto jeho syn Jiří Schmitzer zdědil příjmení původní, i když se narodil až po válce. Dokonce ještě v roce 1960 jeho třetí manželka Anna sňatkem získala příjmení Schmitzerová a na Sovákovou se přejmenovala až později.
Je spoluautorem autobiografických knih:
Je autorem audionahrávek: