_ _ _ _____ ___ __ __ _(_) | _(_)___ / ( _ ) / /_ ___ ___ _ __ ___ \ \ /\ / / | |/ / | |_ \ / _ \| '_ \ / __/ _ \| '_ ` _ \ \ V V /| | <| |___) | (_) | (_) | (_| (_) | | | | | | \_/\_/ |_|_|\_\_|____/ \___/ \___(_)___\___/|_| |_| |_|
Paleoklimatologie je vědní disciplína studující klimatické změny a kolísání klimatu Země. Studium změn klimatu v geologické historii Země se opírá o nepřímé indikátory přírodních podmínek, tzv. proxy data. Při jejich analýze se vychází z tzv. principu aktuálnosti, který předpokládá, že spojitost mezi klimatickými podmínkami a různými přírodními jevy byla v geologické historii stejná jako v současnosti. Metody rekonstrukce paleoklimatu ale mohou dát značně rozdílné výsledky a nelze vyloučit žádnou z nich. Pro paleoklimatický výzkum jsou rovněž velmi důležité poznatky paleomagnetismu.
Dendrochronologie využívá letokruhů (roční periody klimatu) ke stanovení časově stupnice. Podobně se i led ukládá ve vrstvách, které se počítají. Teplotu, která panovala v minulosti, lze odvodit např. z izotopických metod dané vrstvy. Využívá se k tomu poměr izotopu 18 kyslíku, ovšem předpokládané historické koncentrace mohou systematicky ovlivnit výsledné rekonstrukce. Izotop 10 berylia zase vypovídá o kosmickém záření. Informace o historickém vývoji složení atmosféry (například koncentraci oxidu uhličitého) lze získat například z bublin v ledu.
NETOPIL a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha, 272 s.